Zatímco prvních 5 bodů je do jisté míry všem důvěrně známo, pojem jako kinetika VO2 může znít přinejmenším zvláštně.
Termín odkazuje na změnu využití  O2 , která následuje po začátku cvičení.
Na začátku závodu dochází ke změně relativně klidného stavu v poměrně intenzivní aktivitu a to během několika vteřin. Tak náhlé zvýšení potřeby energie nemůže být vyrovnáno pouze pomocí aerobního metabolismu, na to je tento systém příliš pomalý. Tělo tedy využije jiný „anaerobní“ mechanismus  přísunu energie. Rozdíl mezi celkovou potřebou energie a energii vzniklou na podkladě aerobního metabolismu je znám jako „kyslíkový dluh“. Čím vyšší je kyslíkový dluh, tím vyšší nároky jsou kladeny na přísun energie využitím anaerobních mechanismů, což má za následek zvýšení únavy.
Jak je tedy možné dosáhnout snížení kyslíkového dluhu, s ním spojeného vzniku únavy, ušetření glykogenu  a celkového  vylepšení výkonu?  Ano, to vše lze zajistit správným rozcvičením se zahřátím.
Ale co to přesně je „správné rozcvičení“?

Je důležíté vědět, že zahřátí nesmí být příliš náročné a musí po něm vždy následovat dostatečná doba na regeneraci před závodem. Pokud tato pravidla nejsou dodržena, pro samotný závod to může být velmi škodlivé. Vhodným obdobím k experimentování s tím, co je pro každého z nás nejlepší může být „mimosezóna“. Jak tiché uličky tak crossové závody mohou být příležitostí k nastavení vlastních zahřívacích návyků.