Yvetta Hlaváčová

Bára: Dobrý den Yvetto, děkuji, že jste přijela. Musím se vás zeptat na spoustu věcí, máte můj respekt za všechno, co jste v plaveckém sportu dokázala.

Yvetta: Víš co, budeme si tykat, ne?

Bára: Fajn. Jakou jste, teda vlastně, jakou jsi měla cestu?

Yvetta: Bylo to dobré, jeli jsme Pendolinem a to bylo moc příjemné.  Ale jak se vede tobě? Do olympiády je ještě půlrok, jsi nervózní?

Bára: No nebyla jsem, ale když o tom teď začínají všichni mluvit, tak brzy budu.

Yvetta: Já na olympiádě nikdy nestartovala. Zajímavější mi vždycky přišlo dálkové plavání.

Bára: Proč?

Yvetta: Protože tam se lépe dělají trvalé rekordy a ta mě zviditelnily. Jako jeden z mála plavců jsem nepatřila pod žádný plavecký klub a živila se sama.

Bára: Dálkové plavání mě zatím neláká. Ale obdivuji tě, jak jsi dokázala přeplavat La Manche v tak krátkém čase – sedm a půl hodiny.

Yvetta: No, pokud vím, žádná ženská mě ještě nepřekonala. Ale neřekla bych, že to bylo tak těžké. Pokud trénuješ pořád, tak ti La Manche ani nepřijde jako velká vzdálenost. Mnohem těžší závody jsem absolvovala v Jižní Americe. Tam jsem plavala v kalné vodě, byly tam proudy, vlny, celkově to mnohem náročnější.

Bára: Ale Kanál La Manche je poměrně studený.

Yvetta: Těch sedm a půl hodiny se dá vydržet, nemusíš se ani mazat tukem. Mažou se ti, kterým to trvá déle. Pro uznání rekordu nesmíš mít ani neopren. Zima k tomu výkonu patří.

Bára: Jak dlouhé byly tvoje nejdelší závody?

Yvetta: Plavecký maraton má okolo 88 kilometrů, já to dávala za 10 až 11 hodin. 

Bára: Musí to být namáhavé, tohle se nedá provozovat pravidelně.

Yvetta: Nemělo by….Normálně by se měl maraton plavat maximálně dvakrát ročně, já to plavala 14 krát, 15 krát ročně.

Bára: A jak vypadal tvůj trénink?

Yvetta: Já jsem převážně tréninkově naplavala okolo stovky kilometrů týdně.

Bára: Mně zase vyhovuje to, co dělám já, polohovka mě baví. Můžu vystřídat všechny plavecké styly.

Yvetta: A jak trénuješ?

Bára: Jednu a půl hodiny ráno, dvě hodiny odpoledne a k tomu ještě suchá příprava. Posilovna, běžky a tak. Je to dost? (smích)

Yvetta: Myslím, že je to tak akorát, je dobře, že jsi na sebe přísná i v dodržování délky tréninků. Já jsem to často přeháněla a byla jsem přetrénovaná. Kdybych to nedělala, mohla jsem být ještě lepší.

Bára:  Snažím se poslouchat trenéra, pořád vymýšlíme, co v tréninku vylepšit. Dokonce uvažuju, že bych odjela na tři měsíce do Spojených států, abych měla změnu.

Yvetta: Tuhle zkušenost mám taky a vůbec není špatná. Plavci tam mají parádní zázemí. Každý svou šatnu, župan, po bazénu si můžeš vybrat, jestli chceš jít dělat to, nebo tamto, já chodila na balet. Trenéři jsou tam usměvaví, milí, mají něco za sebou. Moc přátelská atmosféra.

Bára: To by tam jeden skoro zůstal napořád.

Yvetta: To zase ne, Američani jsou příliš sebevědomí. A to taky není dobře.

Bára: A co teď? Budeš zase trénovat?

Yvetta: Ne, plavu jen tak. Trénovat nechci. Už nechci vstávat brzo ráno a skákat do studené vody. Já strávila ve vodě 28 let, myslím, že už to stačilo.

Bára: To mi povídej, zítra vstávám v pět a v šest mám trénink.

Yvetta: Já musela vstávat 4.45 a už jako malé dítě každý den jezdit z Blanska do Brna. Kolikrát jsem v té šalině usnula a přejela správnou zastávku. Vystoupila jsem na točně, neměla peníze na jízdenku a musela tam čekat, až si mě někdo po třech hodinách vyzvedne. Bylo to ubíjející. Domů jsem se dostala tak v osm večer.

Bára: To nebylo snadné. Co ti dala tahle zkušenost, kromě přípravy na plaveckou kariéru?

Yvetta: Možná, možná jsem dnes proto hodně samostatná, dokážu být dlouho sama se sebou a taky jsem introvert. Nikdy mi nevadilo mlčet. Když jsem trénovala v Thajsku, nikoho jsem tam neznala. A protože jsem tam byla sama, neměla jsem ani důvod s nikým příliš mluvit. Nakonec jsem zjistila, že jsem skoro měsíc s nikým nepromluvila. Je to taková forma meditace.

Bára: Máš můj obdiv, ta houževnatost je neuvěřitelná.

Yvetta: A ty můj, budu ti fandit. Ráda si poslechnu spolu s tebou českou hymnu!