První část rozhovoru naleznete zde

Jak se díváš na přístup mládeže k tvrdému tréninku? Může něco změnit, aby se  jim opět chtělo tvrdě dřít jako v minulosti nebo to je již utopie?
V  mnoha oblastech v dnešních mladých vidím nás za mlada. Byli jsme stejní mistři světa, jako dnes oni. První medaile na republice a už jsme se vznášeli v oblacích. Trenér pro nás v těch telecích letech nebyl téměř nikdo. Nebo ten který nám nerozumí a drtí nás do z našeho pohledu nesmyslných tréninků. Často jsme se dostávali do sporů. Neboli za úspěchy může závodník, za neúspěchy trenér a jeho tréninky.
Je mi jasné, že lákadel na mladé dnes číhá daleko více jak za našich časů a těžko se jim odolává a oni sami si neumí vyhodnotit, co vše jim sport přináší ( cílevědomost, odpovědnost, odolnost, kondiční vybavenost a další ). Často se bohužel stává, že to nevyhodnotí ani jejich rodiče a i ti volí spíše pohodlnou cestu a v krizových chvílích správně nepodpoří sportovce a místo toho, aby mu řekli že na trénink půjde, i když se mu nechce, tak řeknou tak nechoď. Klidně po několika letech se rozhodnou, že už nebude dítě trénovat, aniž by to konzultovali s trenérem, který se mu několik let věnoval.
Na druhou stranu takoví nejsou všichni a jsou excelentní cílevědomí jedinci, plavci, které plavání, usilovný trénink a dosahování výsledků naplňuje. Je to na trpělivé práci trenérů s mladými sportovci a jejich rodiči, je nutné se pokusit jim rozumět a správně je směrovat, bohužel toto úsilí je málo kdy oceněno.
Takže závěrem věřím, že i mezi současnými mladými plavci jsou cílevědomí jedinci, které není potřeba k tréninku přemlouvat.

Trochu choulostivá otázka, překonal si rakovinu a to zaslouží respekt. Prozradíš nám o tom více? Kdy a jak ti ji lékaři diagnostikovali? Jak probíhalo léčení?
No hezký to mě ti mladí už vůbec nebudou mít rádi, když jim jejich trenéři řeknou, že je poráží 45 letej chlap a ještě po rakovině :-).  Tohle je téma možná na celou knihu. Tato diagnóza byla důvodem ukončení mého plavání v Dukle Banská Bystrica v 18 letech. Šlo to postupně. Impulsem k vyšetření byly závody, které jsem měl jasně vyhrát a doplaval jsem 25m za prvním a přitom neskutečně unavený. Následná vyšetření ukázala, že se jedná o rakovinu lymfatických žláz, označováno také jako Hodgkinova choroba – operace, ozářky, chemoterapie v období 2 let – plný invalidní důchod. Tomu všemu předcházela přechozená chřipka a při tom tvrdý trénink. To o čem se občas mezi sportovci vtipkuje – z vrcholového sportovce invalidní důchodce, jako skutečnost. Naštěstí se šťastným koncem. Možná by stálo za to na toto téma napsat zvláštní článek jako povzbuzení pro současně nemocné a nejen sportovce.

Pokud léčení trvalo 2 roky proč jsi se ke sportu nevrátil dřív ?
Víš v roce 1984 – 1986 kdy jsem se léčil, byla rakovina tabu. Moc se o ní nemluvilo. Dnes už tuto nemoc bere každý jako běžnou nepříjemnou součást života, která občas někoho postihne. V době kdy jsem se léčil, bylo obrovským úspěchem přežití a zatěžování organismu něčím jiným nepřicházelo v úvahu. Ono stejné onemocnění měl i Mario Lemieux, ale ten se léčil později, v USA a při jeho slávě zajisté i v jiných podmínkách a nakonec se dokázal na nějaký rok vrátit znovu do NHL.
Já jsem byl rád, že jsem se po léčbě vrátil do normálního života a sportu jsem se věnoval jako trenér plavání a také triatlonu. V Přerově jsme v té době založili také triatlonový oddíl a následně jsme spolupracovali s Kepák týmem. Vzpomínám si, když byli kluci z Brna u nás na soustředění a Majzl ( Tomáš Kočař ) běhal 3 km úseky, tak jsem mu na kole nestíhal :-)
Takže na otázku se dá odpovědět tak, že jsem tehdy neznal, co si po léčbě mohu dovolit, jak budu moci zatěžovat organismus. Neměl jsem v tehdy neinternetové době o nemoci téměř žádné informace. Proto jsem ho zatížil až teď v kategorii masters.

Co bys vzkázal sportovcům, kteří se dostali do obdobné situace a jsou nemocní ?
Primární je touha po uzdravení, mám za to, že tuto vlastnost jsem si vybudoval právě v plavání, akorát jsem nesoutěžil v bazénu, ale na nemocničním lůžku. ( To je možná to, na co právě zapomínají ti rodiče, když omlouvají své miláčky z tréninku – výchova k cílevědomosti. )
Po ukončení léčby pak návrat do normálního režimu a sport dle toho co organismus dovolí, každý individuálně dle dohody s lékařem. Pokud jste dříve sportovali, znáte své tělo,  a víte dobře,  kdy to ještě jde a kdy už je to moc.  Na vrcholový sport to nebude, ale na radost a pocit štěstí ze slušných výsledků zajisté ano. Alespoň mě naplnilo štěstím, že jsem vyhrál masters na 100m prsa a překonal český rekord. A tak když se s trenérem Jardou Hýzlem potkáme, zdravíme se, dobrý den mistře republiky a držiteli českého rekordu a dost se u toho nasmějeme.  I gratulace od kamarádů potěší. A když mi ten závod někdy nevyjde a neudělám osobní rekord v tomto století :-), tak si pro sebe konstatuji:“ Po rakovině dobrý, ne ?“



Tomáš Gadas vpravo