Některé klíčové momenty v technice znak

16.01.2006 -
Nezáleží na tom, jak jste vysocí, snažte se "plavat dlouze". Vytahujte se, snažte se, aby jste cítili své tělo jako mimořádně dlouhé." (Swimming World, 6/98)
„Nezáleží na tom, jak jste vysocí, snažte se "plavat dlouze". Vytahujte se, snažte se, aby jste cítili své tělo jako mimořádně dlouhé." (Swimming World, 6/98)

Trocha historie a co už i neučit
Poloha na znak sloužící převážně k odpočinku, kdy plavcova hlava leží na vodě s obličejem vzhůru a pohyby končetin připomínají prsařské záběry, je již nenávratně pryč. Do programu olympijských her byl znak zařazen v roce 1900. Mezník ve vývoji techniky znaku však přišel až o dvanáct let později na OH ve Stockholmu, kdy zvítězil na 100 m americký znakař H. Hebner časem 1:21,4, který trénoval v té době s havajskými kraulaři a aplikoval kraulovou techniku do znakové polohy.

V dalším období zde stály vedle sebe dvě možné varianty záběru. Byl to záběr nataženou končetinou co nejhlouběji pod tělo nebo nataženou paží těsně při hladině. Toto druhé řešení provedení záběru umožnilo Američanovi A. Kieferovi zvítězit na OH v Berlíně již časem 1:05,9, a to i s přenosem realizovaným těsně nad hladinou. V té době byla také zcela běžná polosedící plavcova poloha ve vodě s poměrně velkým ohýbáním dolních končetin.

Od poloviny čtyřicátých let se všeobecně prosadil záběr pokrčenou paží, také přenos nad hladinou se postupně dostával do vertikální roviny, poloha těla se stávala přímější a kop dolních končetin užší.

V osmdesátých letech dochází k dalšímu podstatnému zrychlení znakařských disciplín a to využitím delfínového vlnění po startu a obrátkách a změnou pravidla o poloze před obrátkou.

Poloha těla a rotace jako základ
Horizontální poloha na zádech je základní charakteristikou pro plavání znaku. Hlava ponořená na úroveň uší leží spolu s rameny na hladině výše než boky a tělo svírá s hladinou úhel 5-10 stupňů v závislosti na rychlosti plavání.

Hlava plavce s bradou mírně přitaženou k hrudníku je nejstabilnějším místem těla plavce bez jakýchkoli doprovodných pohybů.

Během plavání ramena i boky rotují znatelně kolem podélné osy (35-45  stupňů - Maglischo) v závislosti na záběru a přenosu horních končetin.

„Jak se tělo natáčí, rameno a část horních zad by měly rovněž přeskočit vodu." (Swimming Technigue, 1998)

„Soustřeďte se, aby se boky a ramena natáčela společně jako jedna jednotka, tak abyste většinu času strávili na boku. Tím se zmenší odpor a dovolí vám to využít i velké svaly trupu než pouze paží. Rameno by mělo vyrazit z vody před rukou a současně ji vést." (Swimming World, 1998)

Provedení kopu dolních končetin
Obdobně jako u kraulu vychází pohyb z kyčelního kloubu, ale k neustálé rotaci boků směřuje kop více či méně po diagonále směrem k hladině.

Propulzní (záběrová) síla se vytváří při pohybu končetiny k hladině, kdy záběrovými plochami se stávají nárty s předkolením.

Při pohybu dolů je končetina natažená a uvolněná, svalstvo relaxuje.
V průběhu tzv. "bičíkovitého pohybu kopu" dochází k výraznějšímu pokrčení v kolenním kloubu oproti kraulu (asi o 10 stupňů), nárty jsou pootočené mírně dovnitř.
Pohyb nohou je pravidelný, rytmický uvnitř linie těla s uvolněnými kotníky a nárty.
Důkazem správně provedeného kopu vnímáme neustále znatelně zčeřenou kupoli vody (ne stříkající) za plavcem nad jeho špičkami nohou, které jen nepatrně protínají hladinu.

"Bude-li kop nohou příliš široký, bude to nejenom tlačit boky dolů do vody a tím snižovat streamling, ale bude to také zpomalovat tempo paží." (Swimming Technigue, 1998 - Cecil Colwin)

Optimální práce horních končetin
Pohyb paží lze charakterizovat jako střídavý, rovnoměrný, cyklický podobající se lopatkám "větrného mlýna".

Do vody zasouváme nataženou paži malíkovou hranou v šíři ramen (dlaň je vytočená ven).
Po vnoření pohybujeme paží vpřed a poměrně rychle dolů s natáčením ramenní osy na záběrovou stranu. Ruka se dostává do nejhlubší a nejširší vzdálenosti od těla a připravuje se na "zachycení vody" (ještě nezabírá).

V první části záběru (tzv. přitahování) se paže krčí v lokti a směřuje po polokruhové dráze směrem nahoru a dozadu. Dlaň se obrací nahoru a dovnitř. Plavec si udržuje vysokou polohu lokte, který je v této fázi jakoby pozastaven.

V úrovni ramen je úhel v lokti záběrové paže maximální (kolem 90-100 stupňů) a prsty jsou nejblíže k hladině bez toho, aby jí protnuly. Souhlasné rameno se naopak nachází nejníže.
V druhé části záběru "tzv. dotlačování" opět pokračuje paže po polokruhové dráze, ale dozadu a dolů. Dlaň se otáčí dolů a konečky prstů směřují vně.

Pohyb končí pod úrovní boků jen mírně od těla.
Na počátku vytažení se paže s dlaní pohybuje ke stehnům a vzhůru - zde je možno také vyvíjet propulzní sílu a tím byť jen o málo prodloužit záběrovou dráhu.

Při vytažení v blízkosti stehen již zápěstí relaxuje, dlaň je otočená ke stehnu tak, aby z vody ruka vystupovala palcovou hranou napřed.

Přenos se provádí rychle nataženou paží v úrovni ramen, přibližně v polovině přenosu se dlaň stáčí z polohy přivrácené k podélné ose do polohy otočené vně.

Rychlost záběru postupně akceleruje s maximem v závěru záběru a s nepatrným zpomalením na "vrcholu křivky záběru" při přechodu z přitahování na odtlačování.

„Velmi mě ovlivnil Dr. Ernie Maglischo tím, jak popisuje model jako švih dolů a švih vzhůru a závěrečný švih dolů. Snažím se plavce vést k přemýšlení o spíše zaklesnutí ruky v jedné pozici ve vodě a potom, aby jejich tělo míjelo ruku, než aby se jejich ruka pohybovala směrem dozadu." (Swimming Technigue, 1988 - Mark Muckenfusse)

„Při každém vynoření se podívám na rameno, jako by to byla hlaveň pušky. Rameno má být pod bradou a já se dívám na celou paži až po konečky prstů." (John Naber, 1977)

„Myslím, že ruce by měly jít hluboko a pronikat do hloubky. Při pronikání do hloubky probíhá řada dalších pozitivních jevů - rotace těla, vysouvání ramene z vody." (Swimming Technigue, 1989 - Mark Muckenfusse)

„Na konci švihu dolů dělá Jeff Rouse rychlý pohyb (sculling), který je unikátní pro jeho záběr ze dvou důvodů. Za prvé má ideální techniku a za druhé má velmi natažené lokty. Tyto lokty mu umožňují vytvořit druhou další křivku na konci záběru (rychlé máchnutí dlaní), kterou už většina plavců nestačí." (Swimming Technigue, 1985 - Rodeo, S.)

Souhra jako výsledek
Správná technika se vyznačuje šestiúderovou souhrou tzn. při pohybu cyklu levé a pravé paže znakař provede šest kopů.

Posloupnost fází je následující:
1. dvojitá opora (paže jsou proti sobě v blízkosti hladiny)

2. pravá paže se zasouvá, levá vytahuje - 1 kop

3. pravá paže se přitahuje, levá přenáší - 2 kop

4. pravá paže odtlačuje, levá přenáší - 3 kop atd. při výměně paží.

„Dalším důležitým faktorem v souhře paží je, že jedna paže musí dosáhnout nejvyššího bodu během přenosu, zatímco druhá paže zahajuje závěrečný švih dolů. Tělo je v této chvíli natočené do šikmé polohy a bude připraveno k otočení ke straně přenosu, když paže klesá dolů, aby se připravovala k zahájení záběru." (Ernest Maglischo, 1982)

Hodnocení:
DALŠÍ ČLÁNKY V RUBRICE
16.1.06Některé klíčové momenty v technice znak
Přečteno 2282x

Komentáře

RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
22.10.13Suchá příprava v plavání
26.6.13Zásady sportovního tréninku.
16.1.13Jak Australané trénují - trénink plavání (vytrvalci)
10.2.12Předcházejte poranění ramene.
20.1.12Vnitřní řeč - Myšlenky, které vám pomohou zvítězit, II. díl.
13.1.12Vnitřní řeč - Myšlenky, které vás porazí, I. díl
6.1.12Jak se rodí šampioni /plavání/ - ohlednutí
21.11.11Trénink plavávání, náměty k tréninku 2.
11.11.11Umíte být "streamlining"
2.11.11Náměty k plaveckému tréninku